www.katakomby.cz

Katakomby Klatovy

Tiskové zprávy

Nabídka



Zpět

Jezuité. A PROČ NE?

Instinkt, Téma, strana 14 (Instinkt, Téma, strana 14)

09. 08. 2019

Je-li přílišná zvědavost hříchem, jezuité k němu svádějí. Proč mají pověst tmářů, když pro ně bylo vzdělání absolutní prioritou? Proč se až nyní, po staletích, dočkali prvního papeže, ač těžištěm jejich činnosti vždy bylo hájení papežských zájmů? Hledat odpovědi je vzrušující, sami řeholníci mají jednu nevyvratitelnou: „Bůh ví.“

Zpovědnice velehradského chrámu. Strohá lavice, kříž s Kristem nad hlavou, fyzický pocit nepatřičnosti a z něj plynoucí tíseň. Zvláštní místo; je sice určeno ke kladení otázek, nikoli však novinářských. Než jsem na posvátné místo vkročil s diktafonem, snažil jsem se ze sebe setřást napětí vtipem: „Tentokrát budu zpovědníkem já.“ Václav Dlapka, jeden z členů řádu jezuitů, kteří ve Velehradu žijí, pohotově replikoval: „Vy ale neudržíte zpovědní tajemství.“ Ne, neudržím, ostatně by to byla škoda.

Škoda nevyprávět příběh jezuitského kněze Josefa Cukra, který na mě ve zpovědnici čekal a přestal být kvůli mně na chvíli důvěrníkem věřících, jejichž trpělivý zástup jsem s prosbou a omluvou předběhl. Byla by též škoda nevyprávět příběh celého jezuitského řádu, jehož podstata téměř není vidět skrz „pavučinu“ mýtů, jimiž je opředen. Zbavit příběh oné „pavučiny“, očistit jej od ní, je dostatečnou motivací k promluvě. Jde totiž zároveň o mýty českých dějin. Na eventuální obhajobu zvoleného tématu lze použít „starou dobrou fintu“ jezuitů, podle níž je možné na každou otázku odpovědět protiotázkou. Takže – psát o jezuitech? A proč ne?

Cukr se slivovicí

Že na jezuitské zálibě v protiotázkách něco bude – že to není úplný mýtus jako mnoho ostatního –, jsem se přesvědčil i ve zpovědnici s otcem Cukrem. Bylo mu tehdy šestadevadesát, takže se slušelo tázat se po tajemství požehnaného věku. Usměvavý duchovní přiznal, že jedno má, následně otočil pohled vzhůru a spiklenecky špitl, že ho nesmí prozradit. Poučen Cukrovými spolubratry zkusil jsem: „Není tím tajemstvím náhodou panáček slivovice po ránu?“ Z druhé strany zpovědnice okamžitě zaznělo: „A to se nesmí?!“ Jistě, smí, co by ne. Protiotázky jde navíc vnímat i jako výraz pochyb nad danými věcmi, jako výraz zdravého skepticismu, jenž je nedělitelně svázán se vzděláním, na které řád velmi sází. Bratr Dlapka potvrdil, že jistý sklon k ironii k jezuitské spiritualitě patří: „Když někdo přijde s novým zjevením, nebudou to jezuité, kdo bude křičet, že se něco událo. Budou si držet odstup.“ Dlapkou vyřčené vystihuje anekdota, jak archeologové oznámí nález ostatků Ježíše Krista, papež si následně zavolá dominikána a františkána a ti se nepokrytě radují. Zato jezuita udiveně zvedne obočí: Cože, on doopravdy žil?!“

K tomu dvě poznámky. Zaprvé: nyní by se archeologickému zjištění divil rovnou papež – František je jezuitou. Zadruhé: pakliže se řád soustředí na vědu a učenost, jak je možná jeho tuzemská pověst reakcionářů a utlačovatelů? Bez jezuitů by přitom byli Češi do značné míry jiným národem.

Zprvu zloba, potom vděk

Z davu se ozve: „Žižku na vás!“ Korálkovy domy v tradičně husitských Klatovech právě ustupují budoucí jezuitské koleji. Krátce po Bílé hoře zebe, jizvy nekatolíků jsou bolestivě čerstvé, proto ten výkřik, napůl vzteklý a napůl zoufalý.

Výkřik letí i na Alberta Chanovského. Po něm chodí misionář během třicetileté války zbídačenou krajinou, již vytrvale obchází i smrt, protože život je v té kruté době křehký, váží méně než vzduch. Jako ostatní jezuité přináší Chanovský útěchu, naději na nebe; do vsi vchází s písní, a není­li tam kostel ani boží muka, slouží mši svatou pod otevřenou oblohou.

Čtyři století poté se lze vydat víceméně stejnou trasou; Albert Chanovský už ji neprošlapává, jeho stopy jsou přesto všude patrné. Barokní krajina, zásadně určující ráz českých a moravských zemí, je totiž z podstatného dílu jezuitskou krajinou a svým způsobem je i mentálním obrazem obyvatel země; ten byl sice zpitvořen érou totality, hlavní kontury ovšem vyretušovány nebyly. I proto se vzpurné volání po Žižkovi v Klatovech přetransformovalo a zhmotnilo ve vděčnou pietu: v katakombách pod jezuitským kostelem leží osmatřicet mumifikovaných těl, z nichž mnohá patřila řeholníkům.

Sprechen sie česky?

Krypta pod kostelem je magické místo – prostupuje jí světlo barokních obrazů, atmosféra věčnosti, echo dávných staletí. Přestože v jejich útrobách mluví předseda sdružení Klatovské katakomby Václav Chroust tlumeně, akustika stěn hlasitost násobí.

Je to dobře, Chroustův hlas by měl být slyšet. Je jím mimo jiné deklarována nucená rekatolizace, jejímž obludným symbolem je páter Koniáš cenzurující a pálící „nevhodné“ knihy. Vynucený akt právem budí nelibé konotace, přesto nemusí výhradně přinášet zlo. Klatovy jsou příkladem – přičemž zhruba totéž se dělo na mnoha českých místech habsburského soustátí –, jak z jezuitských kolejí vycházeli učenci, obchodníci, světaznalí lidé. Došlo tím k zásadnímu vylepšení prostředí plného analfabetů a naprostého nedostatku elit.

Nemá smysl popírat, že metody jezuitů při potlačování rozmáhající se reformace byly občas drsné (drsné byly i metody, jimiž protestanti „oblažovali“ katolíky), častěji však bojovali knihou a rozvinutou pedagogikou. Jezuité – kteří přišli do Čech léta Páně 1556 čili dávno před Bílou horou – byli zprvu převážně cizinci preferující latinu, záhy se ovšem naučili česky, aby co nejlépe splynuli. „Nebýt jezuitů, možná se zde dnes mluví alpskou němčinou,“ přemítá Václav Chroust, přitom jezuité bývají paradoxně zhusta spojováni s poněmčováním.

Zdá se, že mýty o řádu nesvědčí ani tak o něm jako o nás. Historička Ivana Čornejová, znalkyně jezuitských dějin, na přednášce v Klatovech podotkla, že opakuje­li se pořád totéž, stane se to všeobecně přijímanou pravdou. Kdyby se ovšem jednoznačně špatná pověst jezuitů zakládala na ryze pravdivých faktech, možná by je Ivana Čornejová sdělovala němčinou…

Síly temna čtoucí Temno

Jezuité iritovali. „Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jesoviti,“ napsal ve známém epitafu Karel Havlíček Borovský. Sympatiemi k nim netrpěl ani Tomáš Garrigue Masaryk, který měl řád za „páku“ – podle něj despotické – habsburské moci. Masaryk citoval historika Tomka: „Jezovité uložili ducha národa českého v staletý hrob.“

Lépe nepřemýšlet, co je to za duch národa, který se nechá uložit v staletý hrob, každopádně před Masarykem vyrukoval na zteč i Alois Jirásek: jeho román Temno nenechal na jezuitském hábitu nit suchou (a z Koniáše udělal karikaturu, jež dodnes fatálně znesnadňuje objektivní pohled na něj). Nesporné temno nastalo po komunistickém puči 1948; především rudý ministr kultury Zdeněk Nejedlý bral Jiráskovo Temno jako – pardon – bibli tažení proti kléru a „nepokrokovým silám“ vůbec.

Za komunistů nemohly zaznít jiné hlasy, kupříkladu ten prvorepublikového historika Josefa Pekaře: „Barok, jenž vstoupil s vítězem (katolicismem) jako nový duševní vládce do dobytého českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství, kterým naučil zemi umělecky cítit, ovládnuv na celé čáře architekturu, malířství, hudbu i umění. Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami nesmazatelný ráz české krajině.“

Sloužit a nepanovat. I když…

Jezuité nepřišli před dávnými lety na misii pouze do Česka. Vůbec ne. Misijní činnost spočívající v šíření slávy Boží (a papežské církve) i v těch nejzapomenutějších končinách, propůjčuje celému jejich řádu smysl. Mluvit o jezuitských mniších je proto stejné jako mluvit o podmořských tygrech: ani jedno neexistuje.

Toť jeden z důvodů, proč se jezuité dočkali až nyní „svého“ papeže. Počet svatých otců byl před tím aktuálním 265, ale ani jeden nebyl jezuita, což je až podezřelé. „Jezuité jsou taková lehká kavalerie Boží,“ řekl Václav Dlapka, můj někdejší průvodce Velehradem. Myslel tím, že zatímco členové jiných řeholních řádů byli „mnišsky“ usazeni na jednom místě a prakticky odříznuti od světa, jezuité putovali tam, kde byli podle svých představených potřeba. Jakékoli hodnosti je tedy spíše svazovaly. „Naším úkolem bylo sloužit církvi, ne panovat; v tomto duchu mluvil už zakladatel našeho řádu svatý Ignác,“ sdělil mi i významný jezuitský teolog Ludvík Armbruster, který sám strávil mnoho let na misii v Japonsku.

Sloužit církvi a nepanovat? Svatý Ignác připouštěl i výjimky, ta největší z nich byla stvrzena v březnu 2013 ve Vatikánu – volbou stávajícího papeže. Toho s pořadovým číslem 266, avšak historicky prvního jezuity. „Žertovali jsme na to konto, že už klidně může nastat konec světa,“ usmíval se Václav Dlapka.

Nebát se a (ne)krást

Z vyvoleného tovaryše Ježíšova, jak se jezuitům také říká, se stal papež, čehož se z boží milosti dožil i otec Josef Cukr. Ještě stihl panáčka slivovice na jeho počest, zesnul v červenci 2014 v sedmadevadesáti, rok a něco po Františkově zvolení a mé návštěvě v jeho zpovědnici…

V ní jsem vyslechl osud, který by vydal na román. Vzdor příjmení neměl Cukr sladký život: z vůle nacistů a posléze komunistů si v těžkých kriminálech odseděl bezmála 12 let, představitelé jednoho zrůdného režimu mu povyráželi téměř všechny zuby, představitelé druhé zrůdnosti – mimo jiné – ho poslali jen na 143 dní do nemilosrdné korekce. „Do zatčení jsem si žil dobře, odříkával modlitbičky, jak mě je naučili katechetové. Pravý život nastal až potom,“ komentoval situaci kněz, jemuž po revoluci udělil Václav Havel státní vyznamenání.

V roce 1968 byl otec Cukr – věznění už měl za sebou – ustanoven administrátorem Bohosudova, významného poutního místa na Teplicku, a toto místo společně s bohosudovským gymnáziem s úctyhodným úsilím obnovil. I s fyzickým úsilím, ještě v pětasedmdesáti stavěl lešení kolem vysokých stěn chrámu. „V Bohosudově jsem ho ještě za minulého režimu navštívil,“ líčil Václav Dlapka. „Provázel mě bazilikou a ukazoval, jak krásně ji zvelebil. V jednu chvíli rozpřáhl ruce a zvolal: ‚Tohle všechno jsem nakradl!‘ V okolí pobývala sovětská armáda, vojáci kšeftovali s naftou a otec si zjevně nedělal hlavu, že rozkrádá socialistický majetek. Pro mě bylo zvláštní vidět takové chování klerika, ovšem otec to jaksi ironicky považoval za odbojovou činnost při vědomí, že legálně by se k věcem, které potřeboval, nedostal.“

Samozřejmě že otec Cukr ctil Desatero a v něm zakotvené „nepokradeš“. Byl ale současně pragmatickým jezuitou a podle toho se choval. Václav Dlapka spatřuje odkaz Josefa Cukra ve třech věcech: kněz odmítal, že něco nejde, a s neúnavnou vytrvalostí kráčel za svým. V člověku vždy viděl to lepší a nikoho a ničeho se nebál.

Zavání generalizováním považovat tyto vlastnosti za obecnou charakteristikou jezuitského řádu. Je jasné, že taková charakteristika nepřípustně adoruje celek, na druhou stranu zatracování už bylo dost. Takže adorovat? Otázku lze vyřešit již známou slovní fintou: A proč ne?

–––

„ Propojením tehdejších vědomostí vytvořili jezuité internet své doby… „ Václav Chroust Ignácova armáda Jeden z nejvýznamnějších řeholních řádů založil v roce 1534 Ignác z Loyoly, původně světsky žijící voják, jenž se po těžkém zranění plně oddal Bohu. Prvky disciplíny a systém subordinace jako v armádě jsou nadále přítomny v řádu, který musel bojovat i s nepřízní mocných: na nátlak evropských panovníků – více z politických než duchovních důvodů – papež řád roku 1773 zrušil, k obnově došlo o 41 let později. V tuzemsku jsou dnes řádové domy České provincie Tovaryšstva Ježíšova na šesti místech.

Filip Saiver

Velikost textu: K K K

Aktuálně

více...
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci 4.0, Mezinárodní License
Stanislav Haviar (návrh & správa stránek) | Občanské sdružení Klatovské katakomby (obsah) | Karel Nováček (foto)
2019