www.katakomby.cz

Katakomby Klatovy

Tiskové zprávy

Nabídka



Zpět

Pssst! Mluví mrtví

Instinkt (č. 49, str. 26)

15. 12. 2017

Nejde o vzkříšení ve smyslu biblického Lazara, nikdo nevstane a nevyjde z hrobu. Přesto lze říct, že mrtví z brněnské hrobky kapucínů svým způsobem žijí. Ba co víc: ačkoli zesnuli v dávné minulosti, mají před sebou jasnou budoucnost. Tady, v důmyslné kryptě pod kostelem Nalezení sv. Kříže. 
společnost reportáž 

Na svůj věk vypadá František baron Trenck dobře. Má ve velmi dobrém stavu chrup, rovnou kostru a překvapivě zachovalý cévní systém, v němž kdysi proudila šlechtická modrá krev. Baronu Trenckovi je 306 let a mumifikován leží v rakvi s proskleným víkem v kapucínské hrobce v centru Brna; hlavu má podloženou polštářem, takže prakticky není vidět, že je oddělena od těla. O to se podle pověsti postarali nepřátelé, ve skutečnosti působení času. 
S baronem leží v členitém podzemním prostoru dalších 40 osob a on je oproti některým z nich "mladíkem". Není to přesně známo, avšak předpokládá se, že v hrobce odpočívají řeholní bratři zesnulí v počátečních dvou třech letech 17. století. Jejich ostatky přenesli z předchozího do nynějšího kláštera - vysvěceného roku 1656 kapucíny -kvůli bezpečnosti. Starý klášter se totiž nalézal za městskými hradbami a to nebylo za obléhání Švédy během třicetileté války bezpečné místo. 

Tomu rakev, tomu pouhá zem 

Baron Trenck a další dobrodinci kapucínského řádu spočívají v rakvích, samotní řeholníci, jichž je v hrobce většina, leží podle tradice přímo na zemi. Šlechtic má pod hlavou polštář, mniši dvě cihly, což odkazuje na to, že svatý František z Assisi, zakladatel řádu, z něhož kapucíni vyšli, měl po smrti též pod hlavou kámen. Zvláštní je vidět ležet těla vedle sebe jen tak na holé zemi. Jako by skupina lidí dobrovolně ulehla k odpočinku po práci a to tak skoro bylo; kapucíni, vyznávající za života prostotu a odříkání, se k týmž hodnotám přihlásili z vlastní vůle i po smrti. Po neokázalé zádušní mši byli sneseni do krypty pod kostelem v rakvi s výsuvným dnem a ponecháni pietě, která místem prostupuje jako sůl vzduchem na přímořském pobřeží. 
Řeholníci tak dobrovolně zůstali na zemi. Mlčky. Jejich mlčení vychází ze stavu, kdy mluvit nelze- ale v podtextu je tu cítit, že jim veškerá slova připadají pošetile zbytečná, nestojí za námahu, tak na ně se stoickou moudrostí rezignovali. Rezignace byla o to snadnější, že podstatné bylo řečeno, což připomíná nápis: "To, co jste teď vy, byli jsme my. To, co jsme my, budete vy." 
V ten okamžik vane průduchy v hrobce silně podmanivý dech baroka. 

Pod hladinou doby 

Sejít po schodech do hrobky neznamená jen podřídit se odlišnému rytmu, který je v ostrém kontrastu nedalekému cinkání tramvají a spěchu chodců s mobily u ucha. Vstup do hrobky se v jistém smyslu podobá vstupu na palubu ponorky, jež vzápětí vklouzne pod hladinu současného letopočtu a potápí se níž. Zastaví se až v segmentu baroka, v jiné době a světě, v jeho jiném vnímání, jiném přístupu k němu. 
Jinakost světa, jehož horizont nebyl v mlze jako dnes, poněvadž na jeho vrcholu pevně seděl Bůh, je ve zkratce znázorněna na reprodukci fresky umístěné v jedné z místností hrobky. Veřejnosti nepřístupný originál byl objeven v roce 2011 v pražské loretánské kryptě a je na něm zachycen andílek bavící se vypouštěním mýdlových bublin. Ač jsou v místnosti nápadnější kopie, vedoucí hrobky Kateřina Hlouchová se zastaví právě u té s bublifukem a prozrazuje, proč má ráda zrovna ji: "Jde o zdařilou nápodobu pomíjivosti života, kterou barokní člověk vnímal ostřeji než nyní my. Jsme jako ty mýdlové bubliny OE vyletíme do světa, někdo na okamžik zazáří na sluníčku, všichni se ale zakrátko rozplyneme, někdy je po všem během chvíle, kdy bublina do něčeho nečekaně narazí." Přesto, když bublina praskne, nemizí docela. Rozprskne se do drobných střípků, do kapek, jež mohou osvěžit nebo způsobit palčivou bolest v oku. Za takové střípky lze označit i příběhy mumií pod Brnem. Lze tak pochopitelně označit příběhy všech zesnulých, nicméně fyzická přítomnost mrtvých z kapucínské hrobky dává příběhům specifický rozměr. Bývalí živí pozvali na návštěvu budoucí mrtvé a beze slov jim vyprávějí. Není složité je slyšet pokud umí živá strana naslouchat. 

Dobrodružství po smrti 

Ve věku 306 let opustil baron Trenck podzemí. Zbylému "osazenstvu" se po smrti nic takového nepodařilo a je příznačné, že se ten kousek povedl největšímu bouřlivákovi z nich. 
Kapucínský řád neusiluje o světskou slávu, jeho členové jsou si vědomi její marnosti, avšak baron nebyl asketickým řeholníkem, nebyl jím vůbec, takže k němu sedí, že je nejproslulejší postavou z mumifikovaných. Není náhoda, že má vyhrazenu speciální místnost a je první mumií, kterou návštěvníci po vstupu do komplexu spatří. 
Koncem letošního února však Trenck ve svém "domově" nebyl, jeho rakev zůstala prázdná. Mimochodem, pověst praví, že o prázdnou rakev aristokrat usiloval těsně před skonem, coby vězeň na Špilberku: hodlal předstírat smrt, aby byl z cely převezen do kapucínské hrobky, odkud mínil prchnout. Ke lsti mu měl pomoci uspávací prostředek, když ovšem zabral, baronovi oponenti se ukázali lstivější a z dočasně spícího učinili spícího navěky. Uťali mu hlavu… 
Z hrobky se šlechtic dostal až na sklonku zimy 2017, kdy jej pohřební vůz převezl do nemocnice v brněnských Bohunicích. Tam bylo baroko vystřídáno modernou: baronovo tělo podstoupilo CT vyšetření a na základě toho přední světový radiolog Vlastimil Válek zhodnotil ostatky muže jako velmi dobré. Konstatoval, že Trenck má nejen zdravé zuby, ale ani jeden neztratil, pochvalně se zmínil o neporušených obličejových kostech, což u bojovníka, jímž skenovaný býval, nebylo běžné. "Z kostry bez zakřivení je vidět, že mu svědčila jízda na koni a že se i během střetů dokázal dobře chránit, byl to vynikající bojovník. Utrpěl zlomeninu nad kotníkem, ale ta je zhojená tak výborně, že by se ani odborník z traumatologie nemusel stydět. Kromě kostí jsou v něm vidět další struktury jako šlachy, chybí mu ovšem několik článků prstů," uvedl expert. 
Krátce po tomografickém vyšetření se baronovi pár článků prstu vrátilo. Respektive celý palec levé ruky, který mu byl po smrti z neznámých důvodů ukroucen a roku 1904 objeven v muzeu Města Brna. Od března je prst opět poblíž majitele, v drobné schránce u těla. 
Okolo barona se dějí vzrušující věci i po smrti, jeho velké dobrodružství pokračuje. Z mumie vyzařuje mlčení ne nepodobné filmovému mlčení Clinta Eastwooda: také vydá za tisíce slov, navíc by Trenckův příběh klidně mohl sloužit jako námět hollywoodského trháku. Rodák z Itálie se proslavil ve službách Marie Terezie, pod jejíž korouhví válčil o rakouské dědictví. Zároveň byl krutý k nepřátelům a bez respektu k nadřízeným, urážka jednoho z nich vedla k tomu, že po intrikách skončil na Špilberku odsouzen na smrt. Stejný verdikt si František Trenck vyslechl už o dvacet let dříve v Rusku, nakonec vyvázl vyhnanstvím, v Brně samotná Marie Terezie změnila trest propadnutí hrdlem na doživotí. 
Nezkrotný bonviván a sukničkář se dal ve špilberském žaláři na pokání a bylo mu splněno poslední přání: být pochován v kapucínské hrobce. Nebožtík odpočívá v bývalé kapli zasvěcené Panně Marii a slouží mimo jiné jako důkaz, že k upřímné lítosti nad spáchanými hříchy není nikdy pozdě. Což patrně neznamená, že se za hříchy nemusí platit; fakt, že vrhal-li se prchlivý muž bezhlavě do nepravostí, po smrti o hlavu skutečně přišel, působí navýsost správně. 

Baroko v hoblinách 

Duši "bezhlavého rytíře" a svobodného pána Františka Trencka bylo snad odpuštěno, a snad je tedy v nebi. Naprosto jisté je, kde spočívá jeho tělo. Tomu se nedávno dostalo ve fakultní nemocnici speciálního zacházení, avšak zázrak, že bez větší úhony přečkalo doteď, způsobilo "kouzlo" společné pro všechny brněnské mumie. Jde o "kouzlo" tak jednoduché, že musí milovníky záhad a mysterií zklamat. Většina mrtvol v rakvích byla uložena do dřevěných hoblin, jež se stylově kroutí do barokních ornamentů, coby dekorativní prvek však neslouží: hobliny absorbují tekutiny zesnulých, čímž přispívají k mumifikaci, což je v podstatě proces vysoušení. "Tekutiny, které tvoří lidské tělo z osmdesáti procent a po smrti zapříčiňují rozklad, zde pomáhal z tkání vysoušet především důmyslný systém průduchů, malých otvorů ve zdech, jichž bylo původně v hrobce šedesát," popisuje Kateřina Hlouchová. 
Dnes už tolik průduchů v kryptě není, díky nim ovšem mumie přečkaly staletí. K prvním zemřelým přibývali do hrobky další až do roku 1784, kdy zesnulé a jejich opatrovatele v sutanách vystřídali zedníci. Císařovna Marie Terezie udělila nepoddajnému Trenckovi milost, její syn Josef II. však neměl slitování s nikým v hrobce OE nařídil zazdění průduchů a tím i pohřbívání způsobem, který se podle něj nehodil k éře osvícení. 
Od návštěvy zedníků nebyl nikdo do hrobky uložen, efekt jejich práce byl žel dalekosáhlejší: na ucpání kamenných úst zdí, jimiž proudil vzduch, doplatila většina těl. Nestihla projít kompletním procesem vysoušení a rozpadla se, jinak by pod klášterem leželo o 150 mumií více. Pozůstatky půldruhé stovky lidí jsou v tumbě, která je součástí sakrálního prostoru hrobky. 

Budoucnost hraběnky Isabely 

K těm, které neukrývá masivní náhrobek a netlumí jejich poselství, přicházejí čas od času "tlumočníci" rozumějící jejich šepotu. Přicházejí se štětečky, drobnými přístroji na bázi vysavačů a s roztoky, jimiž ležící řádové bratry a jejich dobrodince postřikují. 
"Podle potřeby svěřujeme naše mrtvé do péče zkušených restaurátorů. Čištění tělům neubližuje, naopak eliminuje případné potíže, těla jsou zbavena nánosů, které přináší čas, a někdy se vyjeví dosud nevídané a nepovšimnuté detaily," říká Kateřina Hlouchová a po ruce má příklady: "Po práci odborníků se najednou objevily na zesnulém velmi zachovalé barokní střevíčky. A tamhle," průvodkyně ukazuje rukou na ženu v rakvi v takzvaném Sále šlechty, "to vypadá, jako by dáma měla pod krkem kravatu, což je ve skutečnosti barokní vázačka doplňující dobovou jednoduchou košili." 
Stále to není vše, mrtví mluví jeden přes druhého jako v Puškinově povídce. O své variantě baroka hovoří Mořic Grimm, který se zednickým listem dovandroval přes Vídeň a Prahu do Brna, nezazdíval tam však průduchy, naopak společně se synem a vystudovaným architektem Františkem Antonínem, jenž zdědil talent i kuráž vizionáře, vybudovali v klášteře impozantní knihovnu pro osm tisíc svazků a rozšířili hrobku, kde nyní oba, otec a syn, odpočívají. 
S příběhem se hlásí též kominický mistr Jiří Barnabáš Orelli, jenž se kromě sazí nebál "umazat" penězi, čehož se naopak podle tehdejších pravidel báli kapucíni. Proto udělali z kominíka pokladníka a při té volbě se zřejmě pevně drželi za knoflík pro štěstí: díky dlouholetému a rozumnému hospodaření Jiřího Barnabáše Orelliho se jim vedlo dobře, správce financí byl po smrti roku 1757 vděčně snesen k průduchům, které ho spolu s časem "nabalzamovaly". 
Nyní pozor, hovor zesnulých přechází na jednom místě do křiku. Jeho původcem je hraběnka Isabela Zinsendorfová vyvolávající ve srovnání s ostatními znepokojující dojem: zatímco všichni kolem mají zkřížené ruce na hrudi či pod ní a hlavu v rovině s osou těla, Isabela má paže podél boků a hlavu na stranu, bije to do očí, jako když voják vyčnívá ze zákrytu. "Nejde o potvrzený fakt, jedná se pouze o naši hypotézu OE v tomto případě došlo k pohřbení zaživa, což se dřív bohužel občas omylem stávalo," míní Kateřina Hlouchová. "Podle polohy těla se dá usuzovat, že Isabela se v rakvi probudila, nemohla ven a následně se udusila. Obrátili jsme se na odborníky, zda by se tato teze dala vědeckými metodami potvrdit, či vyvrátit, zatím čekáme na odpověď. Uvidíme, co bude." 
Jak vidno, i mrtví mají budoucnost. Včetně barona Trencka. 

Příběh nekončí 

Baronovi se splnilo poslední přání, aby byl uložen v hrobce. Splnilo se mu nejprve i to, aby ležel na holé zemi v prostém oděvu jako řeholníci. Ale šlechticův prasynovec nechal tělo přeložit do zdobené rakve v někdejší kapli, přišlo mu to důstojnější. 
Na zdi po baronově pravé ruce visí jeho portrét: těžko říct, nakolik odpovídá skutečné podobě kajícníka, byl vytvořen až po jeho smrti. "Ve spolupráci s brněnskou Masarykovou univerzitou a městským muzeem vzniká baronova 3D podoba, jež by měla prokázat shodu či neshodu s obrazem," prozrazuje Hlouchová. "Celou postavu bychom měli mít až v roce 2019, ale busta by mohla být už příští rok na jaře." 
Dobrodružství barona tak nekončí, nekončí ani příběh kapucínské hrobky, ani vzkazy těch, kteří v ní spočívají. Koneckonců, vzkaz o tom, co byli oni a co budeme my, bude platný, dokud se bude točit svět. 

Anežka 3D, pojištěná nahoře 

Zatímco baron Trenck na svou 3D podobu čeká, Anežka Kunhuta Příchovská z Příchovic ji už má. Tělo ctihodné ženy leží v rakvi v jezuitských katakombách pod centrem Klatov, kde je 38 mumií. Vedle Anežčina těla vážícího maximálně 10 kilogramů stojí její hřmotnější figurína v životní velikosti a s reálnou podobou. Nad energicky vysunutou bradou měla Anežka linku úzkých rtů a široký nos; portrét byl vytvořen podle obrazu získaného CT vyšetřením. Žena zemřela v roce 1678, přesné datum narození nebylo známo, vzhledem k formalitám v souvislosti se skenováním bylo stanoveno, že přišla na svět roku 1612. "Kvůli CT vyšetření se příslušné orgány také ptaly, zda má Anežka zdravotní pojištění. Uvedli jsme, že jediná možná pojišťovna je ta nahoře," líčil s úsměvem Václav Chroust, jeden z iniciátorů akce. 

Foto: VSTOUPIT, NERUŠIT. Pod nenápadným kostelem v centru Brna se nachází unikátní hrobka kapucínů. 
foto: Jakub Stadler 

Foto: BARON A JEHO PALEC. Nejproslulejší brněnské mumii, baronu Trenckovi, byl letos navrácen k tělu ukroucený palec. 
Foto: POHŘBENÁ ZAŽIVA? Netypická poloha těla hraběnky Isabely může naznačovat, že se omylem pochovaná probudila v rakvi 
Foto: MEMENTO MORI. Pamatuj na smrt, vzkazují živým návštěvníkům mumie; jak ty v hoblinách na dně rakví (na snímku), tak ty ležící na holé zemi. 

Filip Saiver

Velikost textu: K K K

Aktuálně

více...
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci 4.0, Mezinárodní License
Stanislav Haviar (návrh & správa stránek) | Občanské sdružení Klatovské katakomby (obsah) | Karel Nováček (foto)
2017